Adam Plachetka, Welcome

Nevážné rozmluvy o vážné hudbě. Adam Plachetka vydává knihu

V pondělí 22. listopadu se na knižních pultech objeví novinka – To je klasika! Jak samotný titul knihy, tak zejména podtitul „Nevážné rozmluvy o vážné hudbě“ napovídají, o čem toto dílo bude.

V této knize najdete rozhovory, které s Adamem Plachetkou vedl jeho kolega ze studentských let na Pražské konzervatoři a nyní též renomovaný operní dramaturg a hudební publicista Vojtěch Babka. Dočtete se zde o Adamových operních začátcích, o prvních angažmá v Národním divadle až po současnost, kdy je vyhledávaným sólistou na nejvyšší úrovni.

Ukázka z knihy:

Jako operní zpěvák se setkáváš s jednou výraznou složkou hudebně‑dramatických děl. Jsou to příběhy, textové předlohy, libreta vzniklá na základě slavných románů nebo vytvořená originálně pro danou operní kompozici. Mezi divadelníky najdeš řadu lidí, kteří zdůrazňují primární inspiraci hudbou a notami. Já si ale vždy vzpomenu na profesorku Marii Kronbergerovou, znalkyni italských libret, překladatelku a jazykovou pedagožku, na kterou jsme měli na Pražské konzervatoři oba dva štěstí jako na kantorku italštiny. Nikdy neopomene zdůraznit, že základem pro operu, který položili v 16. století italští vzdělanci, byla snaha o dokonalou a krásnou prezentaci slova! Tak také první opery vypadají, žádné virtuózní pěvecké linky, žádný ozdobný zpěv. To vše přišlo až později s rodícím se kultem pěveckých hvězd…

Jak uvádíme jinde, operní sólista potřebuje ve své výbavě nejen hlas a pěveckou techniku, ale i hereckou zdatnost a musí v každé chvíli vědět, co znamenají slova, která přednáší. Musí umět ztvárnit postavu, aniž by mu v tom bránily technické problémy při zpěvu. Marie Kronbergerová má samozřejmě pravdu. Osobně bych se ani nesnažil hledat, která ze složek je důležitější. Obě jdou ruku v ruce. A pouze s krásnou hudbou nebo pouze s důrazem na deklamaci slov by opera jako žánr nedávala smysl.

Jinými slovy, při přípravě a studiu se stejnou měrou věnuješ hudbě i dramatu? Tedy pokud tu nějaké drama je; známe řadu oper, kde libreto za hudebními kvalitami značně pokulhává…

Ale i v takovém případě bys libretu pozornost věnovat měl! Už jen z hlediska správné fonetiky jazyka a přesvědčivého jazykového podání. Nebo bys měl soustředěně studovat fráze a jejich správný význam, příkladně u některých libret Lorenza da Ponteho k Mozartovým operám, což samozřejmě zrovna nejsou případy libret povlávajících za hudebním zpracováním! Ale třeba právě on dokázal své texty prošpikovat konotacemi, které člověk dnešní doby znát ani nemůže.

Ponor do textové stránky oper je tedy nezbytný. Mně osobně na některých libretech fascinuje hojnost stop, jimiž se do nich otiskla doba vzniku, autorův život, aktuální situace nebo vnímání světa. Vezmeš do ruky libreto, vzniklé v 19. století na základě středověkého eposu, a objevíš stopy obou těchto epoch. Pro mě jako diváka a posluchače je vzrušující tohle vše odkrývat. Jak podstatnou složkou je to ale pro tebe jako umělce na scéně?

Tak podstatnou, jak podstatná je pro režiséra, který buď předlohu ctí, nebo ji chce někam přesouvat. Ideálně vzniká vše vzájemnou debatou mezi inscenátory a sólisty. Řadu aspektů bychom ale měli vnímat jako pevně dané. Viz třeba Smetanovu operu Dalibor, jež titulního hrdinu dosti romantizuje a historickým faktům ho tím poněkud vzdaluje. Podle mě měl skutečný rytíř Dalibor do naprostého klaďase docela daleko a ne vše dělal jen kvůli zavražděnému příteli Zdeňkovi, jehož mučednickou smrt chce ve Smetanově opeře pomstít a je to jeho hlavní cíl.

(z kapitoly Cesta emocí do hlediště a zpět ...)